Když mi před rokem Štěpán v Lokálu říkal o nápadu vypravit vlak z Prahy do Banátu na tamní festival (oblast v Rumunsku, kde jsou české vesnice), přišlo mi to stejně šílené, jako geniální. Na otázku zda bych jel, byla odpověď jasná! Jedu! Za ten rok se v mém životě stalo několik změn, koupil jsem si poprvé H&M džíny – stojej za hovno, přestal jsem odpovídat na každej Ovčačkův tvít „roztomilej“ a tak…. Takže výlet do Banátu bude skvělá duševní očista. S kamarádem Ondrou jsme se nalodili do vlaku, kde jelo dalších 1000 lidí. Například Xavier Baumaxa u kterého mě na hranicích děsně zajímalo jak se doopravdy jmenuje (dával pas), ale nezeptal jsem se (jdu to pogooglit)… ty vole. Lubomír Tichý. Hm, s tím by asi neprorazil. Od vagónu 4 dál až do vagónu 17 to byla jedna velká párty. Zajít si na cígo byla kilometrová procházka skrz 4 stejdže. Po letech jsem potkal zeleného Ondru Lišku, postěžoval jsem si mu, jak mě sere Stropnický a budu volit někoho jiného (ne Feriho!) a seznámil se s plno fajn lidma. Po 24 hodinách, které utekly jako kdyby jich bylo 48 jsme dojeli do Oršovy skočili na lodě a další 3 hodiny, které utekly jako kdyby to bylo 9 hodin, jsme dojeli do Eibenthálu.
Klukům, kteří se rozhodli ten vlak vypravit patří fakt velkej respekt. Jeden den jsme si s kámošem půjčili koloběžky a jeli 8km dolů z kopce k Dunaji. Nedošlo nám, že to budeme muset šlapat i nahoru. Obrovský zážitek pro mě bylo, když jsem viděl přednášet Láďu Ziburu. Jeho prezentaci bych shrnul slovy „nikdy nepokaž dobrý příběh pravdou“. Bylo vidět, že to nedělá poprvé, ale bylo to skvělé. Pozoroval jsem ho a měl jsem nastoupit na „debatu“ hned po něm. Fórky samosebou umím taky, ale vysral jsem se na to a nahodil jsem „honest“ tvář. Smutně jsem si sedl na schůdky k pódiu a vyprávěl jaký to je nechávat se mlátit, nadávat, vyhrožovat a jediný čeho se ti dostane je „jéééé přijel si taxíkem!? hahahaha!“. Nakonec byla prezentace očividně úspěšná, neb prý poslouchala i hluchá slečna, která si tam vzala knížku, ale nakonec odezírala. To mi udělalo radost! Díky Marie 🙂
Když už hudební festival, vyrazili jsme na Xaviho. U písničky „Petra Kvitová“, kde se zpívá o šňupání, luxování lajn atd… jsem se kamaráda ptal, zda měla nějákou kokainovou aféru. Říkal, že ne. Pak jsme se ptali Xaviho, jestli to už slyšela a co na to říká. Smál se a říkal, že to slyšela Strýcová a tý se to líbilo.
Hned vedle hlavní stejdže (menší stejdž) bylo vystoupení stand-upu. Všechny naprosto zastínil Martin (kluk tak plešatej, že kdyby si na hlavu namaloval čáru vypadal by jako prdel). Jeho fóry na Dominika Ferryho byly famózní. Jeden za všechny: „Hele, může se Domink spálit? No jasně, vždyť kandiduje za TOP 09.“
Měl jsem štěstí se potkat i se přáteli. Robin a Nataška a Fík (přezdívku má podle toho, že každou přefikne. Ne podle toho psa).
Hned po návratu mě čekal další výlet. Tentokrát pracovní s Honzou Mikulkou do Finska. Honza dohodl s tamní kanceláří turismu, že pro ně natočíme videa (Honest Guide) o Helsinkách a Tampere. Nikdy jsem ve Finsku nebyl a jediné co o nich vím, že jsou někde na severu, hrajou hokej a dělaj vodku. V helsinkách se o nás starali královsky. Nádherný apartmán zařízený nábytkem od architekta Alvara Aalta (někde tam jsou dvě A) o kterém vím díky Adamovi G. Hned večer jsme se potkali s „fanouškem“ Ondrou, který nám napsal na FB. V Helsinkách dělá vědce. Prej zkoumá kůru nebo tak něco. První večer jasně ukázal, že finské pivo je mnohem (!) silnější než to české. Nicméně jsme přežili a druhý den natočili krásnou epizodu.
Přesun vlakem (pendolinem) do Tampere byl hladký jak graf zemětřesení v Praze. Tampere se ukázalo jako velké překvápko. Půjčili jsme si kola a jezdili všude možně. Druhý den nás slečna, co mě sledovala na Instagramu (mámo, ten fejsbuk na fotky) vzala na karaoke. Dal jsem si jednu luxusní divnou zeď (Wonderwall) a po pár pivech ještě Wanabee od kořeněnejch holek, to už tak dobrý nebylo. Zpětně mi dochází, že Tampere opravdu mělo vetší duši, než Helsinki. Oba s Honzou jsme ale tajně toužili jet dál. Dál na sever. Tak třeba se nám to brzy podaří a prodáme Honest Guida i Laponsku.
Teď už sedíme v letadle do Prahy, předemnou sedí dítě, který se podle mě posralo a za mnou dva hipíci, který si museli splést Helsinki s Woodstockem.
Jedinej důvod proč vlastně píšu tenhle blog, je že mám radost, že to tu vlastně nikdo nečte a nemusím se autocenzurovat. Ač to může znít zvlaštně, je to tak.
Mimochodem, moje šílenství (ok to dítě – tak 7 let, co se posralo, právě v 10 tisících stopách a rychlosti 900km/h řeklo: „my stojíme?“) ohledně čísla 22 (sedím v řadě 22) se prý vysvětluje tím, že je to můj strážný anděl, který mě chrání. Tak jsem rád, že je i tady.
Richarde, jsem rád že čteš můj blog, nyní ve verzi 2.0 i s háčky a čárky. Mámo, promiň za chyby. Dominiku promiň za hejt, ale na sněmovnu si mladej. A vy ostatní, ahoj!
janekrubes 